Difficultates - Šachový král...

Touhle cestou vám všem přeju krásný nový rok 2008. Spousty úspěchů, zdraví, štěstí a pohody. Mějte se jak nejlíp to jde:)



Ještě pár dní po setkání se Snapeem byla Hermiona naštvaná. Rozčilovalo ji, jak se objevil. Zase byl oproti ní o krok napřed a ji znovu zradilo vlastní tělo, vlastní já…
Etienn ji z dáli pozoroval.
„Hermino, co se děje?“ zeptal se opatrně.
Jako by ji ta otázka ještě víc dopálila. A byla to pravda. Ona totiž nevěděla, co se děje, netušila nic. Proč tu byl…? Proč jí dal tu zatracenou knihu…? Co tohle všechno znamená…? A proč na něj ani po tolika dnech nemůže přestat myslet…!
„Stalo se něco doma?“ zkusil se znovu zeptat, ale to byla chyba. Pohár přetekl a sopka vybuchla.
„Etienne já nevím! Kdybych to věděla, tak se takhle nechovám! Kdybych to věděla, tak bych byla tam! A ne tady! Schovaná!“ zakřičela a hned na to si bezradně sedla do křesla.
„Věděla jsem to…“ špitla už potichu. Nezeptal se co, protože se sama rozpovídala.
„Je jedno kam pojedu. I kdyby to bylo na kraj světa. Těch výčitek se nezbavím…“
„ A co, když se vrátíš do Británie. Neříkám natrvalo, ale jen zjistit co se děje. Uklidnit svědomí…“ nabídl.
„Když já…“ začala se vykrucovat, ale přerušil ji.
„Klidně tě doprovodím…“ nabídl se.
„Nepotřebuji chránit před svými přáteli…“ namítla.
„Před přáteli ne…“
„Tak před kým?“
„Před tím mužem, před kterým jsi utekla…“
„Ale já jsem před nikým neutekla!“ ohradila se dotčeně, ale až moc rychle, aby v tom nebyl kus pravdy.
Etienn na to nic neodpověděl. Jen se na ni dlouze podíval. Potom se zvedl a odešel.

Hermiona přemýšlela o tom, co řekl. A s hrůzou zjistila, že neměl tak úplně pravdu, ale přitom trefil do černého.
Možná, že odjela kvůli Voldemortovi, ale vrátit se bojí kvůli mnohem horšímu nebezpečí.
Teď to viděla tak jasně jako nikdy. Proč jen jí to tak dlouho trvalo… Už dávno nemá strach z války. Musela si přiznat, ano teď už to bylo jisté a nemělo cenu lhát sama sobě… Zamilovala se do muže, jenž její city neopětuje a který jí jen zlomí srdce.
Proto se nechce vrátit. Nechce trpět. Vytvořila si kryt před bolestí dřív, než se stihla dostavit… Dřív? Copak už dávno netrpí? Naopak! Zareagovala až příliš pozdě. A zoufalá situace vyvolává zoufalé činy. Celý ten útěk do Francie byl zoufalý, všechno tohle je zoufalé. Bylo to možná špatné vůči Etiennovi, ale nemohla si pomoct.
Zvědavost byla ovšem silnější a ona stále častěji myslela na odjezd. Strávila nad tím celou noc a brzy ráno zaklepala na dveře Etiennovi ložnice. Nevešla dovnitř, jen otevřela dveře.
„Odjedu do Londýna…Sama…“
Etienn přikývl a ona znovu odešla. Znovu…
Znovu udělala krok, který nejde vzít zpět. Jen doufala, že ho nebude muset litovat.
Rozhodla se, že Etienna s sebou nevezme. Byly by to další lži navíc a kdo ví, jestli by se jí podařilo utajit před ním celý magický svět, když by ho vzala přímo do jeho jádra.

V dalších dnech už byla klidnější, ale stále tu bylo mnoho nevyřčených otázek. Například, jak ji tu Snape našel. A hlavně, jestli to řekl ostatním. Pro všechny už je možná lhářka. Taky nechápala smysl té knihy s věštbou. Letmo si ji prohlédla a zjistila, že se v ní podrobně popisují věštby a závazky s nimi spojené. Vztahy a pravidla vytvářející se mezi těmi, kdo jsou v konkrétní věštbě zahrnuti, ale proč jí to dal? Co měla najít?
Unaveně knihu odložila na stolek. Jemně si protřela oči a zívla.

Dávala si své věci do tašky. Najednou se zarazila. Ve dveřích byl Etienn.
„Balíš všechno…“ podotkl a jí neušlo zklamání v jeho hlase.
Byla to pravda. Nechtěla už dělat poloviční kroky. Jestli teď odjede, bude to natrvalo a ona odjíždí…
„Vrátím se. Slibuji! Nebudu čekat dalších pět let a ani ty nebudeš muset…“ slíbila návštěvu.
Trošku smutně, ale přece jen se usmál.
„Beru tě za slovo…“ řekl a nechal ji samotnou, aby si mohla zabalit všechny věci.
Při loučení ji Etienn políbil do vlasů a slabě zašeptal.
“Budu čekat…“
Rozhodla se cestovat mudlovskou dopravou, ale jakmile se dostala z letiště, našla si temný kout a přemístila se téměř před dům svých rodičů.
Přivítání bylo radostné a ji to trochu uklidnilo.Byla tak ráda, že je vidí, ale táhlo ji to na Grimmauldovo náměstí tak moc, že jediné co tu touhu mohlo uspokojit, byl pohled který se jí naskytl, když stanula před domy číslo 11 a 13. Dívala se přímo mezi ně a slabě se usmívala.
Znala všechny hesla, takže se bez problémů dostala dovnitř. Čekala, že dům bude tichý, ale měla dojem, že z kuchyně slyší hádku. Usmála se, když poznala Siriusův hlas, ale stejně tak rychle ztuhla, když zaslechla Snapeovu ledovou tóninu.
Najednou nevěděla, co má dělat. Připadalo jí hloupé objevit se jen tak v kuchyni. Ale stát před dveřmi bylo ještě horší. Zhluboka se nadechla a zamířila do kuchyně.
Slabě zakašlala, když její přítomnost nevzali na vědomí.
„Hermiono!“ vykřikl nadšeně Sirius.
„Co tady děláš?“
„Vrátila jsem se…“ usmála se na něj zářivě.
„Ale co ta tvoje škola?“ zeptal se zmateně.
Podívala se na Snape. Vypadal docela překvapeně.
„To ti pak povím…“
„Dokončíme to potom…“ zavrčel Sirius na Snapea. Ten se zvedl a odešel z místnosti Na Hermionu se ani nepodíval. Potřebovala s ním mluvit a nemohla si dovolit, aby zmizel.
Omluvila se u Siriuse a spěchala za ním. Viděla, že zamířil do Blackovic knihovny.
Otevřela dveře a on se na ni podíval.
„Chtěla jsem s Vámi mluvit…“
„Nemám čas!“
„Nezdržím Vás…“ nevzdávala se.
„Nemám náladu!“
„To já také ne, ale přijde mi to důležité!“ zvýšila trochu hlas.
„Naučila jste se dobře lhát a vydupávat si svá přání!“
„Mýlíte se! Ale je mi vlastně jedno, co si o mně myslíte!“ zalhala znovu Hermiona. Vyzkoušela rovnou v praxi, jak je v tom tedy dobrá.
„Tak proč semnou chcete mluvit?“
„Protože Vás chci poprosit, aby jste mlčel!“
„O čem?“
„Vy víte…“
„Zrovna si nemohu vzpomenout!“
„Nehrajte si!“ rozčílila se Hermiona. Jako by ho něco při jejích slovech napadlo.
„Má mlčenlivost je velmi drahá slečno Grangerová…“ zašeptal skoro neslyšně. Nechápavě se na něj podívala.
„Ale můžeme si o ni zahrát…“
„Zahrát?“ žasla Hermiona.
„Šachy? Třeba?“ řekl a na stolku vedle nich se objevily šachy.
Hermiona se prudce nadechla. Chtěla něco říct, ale nedostávalo se jí slov. Pokynul jí rukou, aby se posadila
Pomalu usedla za malinkatý stolek, na kterém stálo několik figurek. Vybavovaly se jí školní léta, kdy je hrála s Ronem. Skoro vždy prohrála. Neměla kouzelnické šachy ráda a ani je pořádně neuměla. Cítila, jak se jí klepe ruka, když na ní nechal první tah.
Díval se na její hru a sám pro sebe se usmíval. Vítězně.
„Když prohraji, tak Vaše malé tajemství neprozradím a když vyhraji, tak…“
„Tak co?“ zeptala se skoro vystrašeně. Už se neusmíval, viděla jen, jak se mu blýskají oči.
„Sám rozhodnu o své výhře…“ zakončil. Hermioně vlétly do očí slzy. Ale ne smutku. Naopak! Vzteku. Vybíjel si na ní vztek z hádky se Siriusem.
Prudce trhla rukou a všechny figurky shodila na zem. Rázně vstala od stolu. Podívala se na jeho, jak jinak, ledově klidný výraz.
„Zrůdo!“ vykřikla a spěchala pryč z místnosti. Ani se neotáčela, jen za sebou zaslechla prudké odsunutí židle. Najednou ji někdo popadl za rameno a prudce otočil dozadu.
Skoro ji strhnul do své náruče. Držel jí tak blízko u sebe, až se jí i přes celou situaci začínaly otupovat smysly. Toužila jen po tom, aby ji už nikdy nepustil. On se romanticky vůbec netvářil. Vypadal spíš, jako by měl vztek. Dokonce i jeho výraz o tom svědčil.
„V životě jste zřejmě potkala jen málo zrůd, troufáte-li si mě tak označit!“ mluvil tak potichu, že ho slyšela jen díky jejich těsné blízkosti.
Vůbec se nedokázala soustředit. Chtěla pryč a zároveň zůstat. Nevěděla co má říct. Zavřela
oči.
„Prosím…“
„Prosíte? A o co slečno Grangerová!“
„Aby jste mě pustil a nechal jít…“ špitla.
„A je to vážně to, co chcete?!“ ptal se jí dál a nepovolil sevření. I jeho, ač si to nechtěl přiznat, její blízkost rozrušovala. Vždyť tohle není chování hodné jeho jména a pověsti.
Pod tíhou situace absolutně ztrácela ovládání. Chtěla jen, aby už to skončilo, ať už jakkoliv.
„Není! Chci, aby jste mě nechal být! Aby jste si semnou nehrál! Aby jste trpěl stejně jako já!“ vykřikla na něj. Chvíli se na ni překvapeně díval a potom ji políbil. Stejně prudce, jako tenkrát v létě. Ten polibek, ale nebyl úplně tak stejný. Ba co víc… Úplně se lišil. Tentokrát to byl Snape, kdo chtěl cítit její rty na svých. Nedělal to proto, aby jí umlčel jako tehdy, ale proto, aby umlčel sebe. Netroufl si odhadnout, co všechno by mohl říct a co ne. Polibek byl nejlepší a nejspontánnější řešení. Ne! Tentokrát to nebylo řešení. Byla to touha a vášeň se kterou nechtěl bojovat. Obzvlášť je-li mu tak blízko.
Hermiona mu polibek stejně vášnivě opětovala. Držel jí ruce, snad ještě pevněji, než předtím, protože její tělo začalo malátnět a kdyby nebyla v jeho sevření, spadla by na zem.

Ve stejnou chvíli, kdy ji přestal líbat ji pustil a odstoupil od ní. Mohla si všimnout, že dokonce i on, ten nepřístupný a chladný muž, se tváří překvapeně a trochu zmateně. Jenže, aby to mohla spatřit, musela by sama být schopná dívat se kolem sebe. Oba zprudka dýchali. Jako by právě skončili přespolní běh, šokováni vzájemně tím druhým a vlastně i sebou samým. Po nekonečně krátké chvíli se na ní podíval. Zamračeným, ale stále překvapeným pohledem.
„Je to jen Vaše věc. Nikomu nic neřeknu…“ odpověděl stroze. Hermiona přikývla o on opustil místnost.
Sama to považovala za nejlepší řešení. Stále ještě cítila, jak se třese. Nešlo to zastavit. Jako když člověk pláče a nedokáže přestat vzlykat.
Posadila se na židli a složila hlavu do dlaní. U nohy jí ležela černá figurka krále. Zvedla ji a stiskla v dlani. Došlo ji, že ještě o něčem chtěla se Snapeem mluvit. A to o té knize.
No tak dnes už to zřejmě nebude… pomyslela si.

„Hermiono?“ jmenovaná skoro nadskočila. Ještě pevněji stiskla šachovou figurku a otočila se. Stál tam Harry.
Hermiono!“ zopakoval už mnohem hlasitěji a radostněji, když zjisti, že v místnosti je opravdu ona.
„Harry…“ vyslovila jeho jméno zatímco se k němu rychle hnala, aby mu následně skočila do náruče.
„Chyběla jsi nám…“
„To vy mě taky a moc…“ odpověděla popravdě a trochu dojatě.

V kuchyni na ni čekalo stejně štědré přivítání ode všech, kdo se ten den objevili v domě. Velkou radost měl i Ron, který si dokonce i odpustil vtipy a srdečně ji přivítal zpět doma, jak sám řekl.
Jediný, kdo se zdržel oslav byl Snape. Respektive vůbec nebyl v domě. Cítila se trochu zklamaná. Ale po celou dobu si říkala, že nemůže mít všechno. Teď byla šťastná, že se tady nic nezměnilo a vše zůstalo při starém. Přátele se k ní chovalo tak vlídně, že jí vůbec nepřišlo, že byla pryč.
Radostná objetí se změnila v bujarou oslavu. Pochopila, že to všechno není jen kvůli jejímu příjezdu. Bylo očividné, že lidé, co tu jsou se snaží užívat každého dne. A každý den je důvod k oslavě.
K půlnoci se potichu vykradla z domu. Před domem byl krásný park. Až když stála před ním, uvědomila si, že v něm nikdy nebyla.
Zvolna se začala procházet po chodníčku uprostřed trávníku.
Stále, jako by cítila stisk jeho rukou, vůni jeho těla, hebkost rtů. Vztekle kopla do kamínku před sebou. Snažila se vymazat si ty vzpomínky z hlavy, i když byly tak čerstvé, nebo snad právě proto. Nechtěla, aby si našli volnou skulinku, kde by se usadily na stálo, jako všechny okamžiky s ním.
Snažila se vybavit si, kdy na něj začala myslet jako na muže a ne profesora a kdy si uvědomila, že k němu opravdu něco cítí.
Teď by se to neodvážila nazvat láskou. Mohla si namlouvat, že je do něj zamilovaná, ale láska…?
Láska…
Bylo to opravdu tak důležité? Či snad jen obyčejné slovo. Bez lásky se dá žít, ale bez milované osoby to jde o dost hůře… Hloupé fráze o nesmrtelnosti lásky. O její síle… K čertu s nimi. Nechtěla překonávat nástrahy a hory přenášet. Chtěla milovat a být milována. Důvěřovat a hýčkat. Cítit hřejivý pocit, že někomu patří a někdo patří jí. Dávat a přijímat. To chtěla. Ne prince na bílém koni a šťastně až do smrti. Chtěla jistotu a její srdce si tohle všechno našlo v Severusi Snapeovi.

V tom muži, který se právě objevil před ní. Zřejmě byli oba dva překvapení přítomností toho druhého.
„Co tu děláte?“ zeptala se Hermiona. Místo sarkastické poznámky slyšela obyčejnou odpověď.
„Vždy se sem přemišťuji. Není sem vidět…“ zaskočena jeho odpovědí se nezmohla na nic jiného, než na přikývnutí.
Bylo to tak zvláštní. Neměli si co říct, ale přitom se ani jeden neměl k odchodu.
„Chtěla bych si s Vámi promluvit…“ začala po chvíli.
„Nemluvili jsme dnes už příliš…“
„Nemyslím dnes. Někdy… Jindy. Prosím…“ řekla a dala ruce do kapes. V levé, ale něco bylo. Byla to spontánní myšlenka, ale pevně sevřela předmět v ruce a zavolala na odcházejícího Snapea.
Otočil se a čekal, až k němu dojde. Vzala jeho dlaň do svých rukou a vložila mu do ní šachovou figurku černého krále.
„Dobrou noc…“ zašeptala a byla to ona, kdo se tentokrát otočil a odešel.